Alfréd Jindra

Několik setkání s Alfrédem Jindrou

Setkání po telefonu: „Alfréde, chtěli bychom o tobě něco napsat pro webové stránky Asociace Polio“ (www.polio.cz).

„A proč zrovna o mně?“

„O kom jiném, prosím tě, … aby to někoho zajímalo? Neměl jsi zcela náhodou v poslední době nějaké kulatiny?“

„No jo, sedmdesátiny…..loni.“

„Tak vidíš, bude to opožděně k tvému jubileu. Nemohli bychom se na to sejít?“

(Odevzdaně) „A kdy?“

„Třeba dnes odpoledne.“ (Ticho, jen šumění éteru…..potom tlumeně: „Pavle, šel bys dneska na pivo?“ Nejsem Pavel, a tak čekám, co z toho vyleze. Alfréd se baví s někým v jeho bytě.)

„Tak jo. Ve dvě na hřišti Slavoje Vyšehrad, je tam restaurace. Víš, kde to je? Bydlím hned vedle, ulice Marie Cibulkové 4. Řeknu dámám, aby tě tam nechali parkovat. Pojedeš autem, ne ?“
„Ano. Snad to najdu. Podívám se ještě na mapu… “

Setkání u piva: Na magistrále byla bouračka, ale přes „Nuselák“ to už šlo. Odbočka k „Pakůlu“ a pak několik kliček směrem k Vyšehradu. Nakonec jsem zaparkoval hned za ohradou stadionu. Po blátivé cestě mne vedou stopy pneumatik Alfrédova vozíku, které neomylně směřují do dveří restaurace.
„Tak jak to jde“, halasně vstupuji do lokálu. V tuhle hodinu tu sedí jen několik štamgastů v temném koutě a Alfréd s Pavlem, hned u dveří.

„Dá se to vydržet“, odpovídá Alfréd. Vzpomínám si, že stejnou větu řekl i do telefonu. Je to jeho oblíbená fráze, povzdech, anebo obojí ? Chvíli si povídám s Pavlem, studentem filozofické fakulty, který dělá Alfrédovi osobního asistenta. Ke stolu přichází štamgast a půjčuje si od Alfréda cigaretu. Během našeho setkání to opakuje ještě několikrát. „Všechny tu za těch pár let dobře znám“, vysvětluje Alfréd, „rád je fotografuju a povídám si s nimi“, dodává a posunuje foťák, který leží před ním, k Pavlovi, aby nás spolu zmáčknul.

Mám pocit, že Alfréd není zrovna na větvi z toho, že chci něco slyšet o jeho letech na výsluní slávy. Stále odvádí řeč na jiná témata. Dokonce mne rozpovídal o Vyšehradu a mých koníčkách. Profík s řadou let praxe v rozhlase se v něm nezapře. Zato já to zjevně neumím, a tak raději nechávám rozhovoru volný průběh. Nakonec, jakoby vytušil mé nejistoty, Alfréd mimochodem poznamenává: „Půjčím ti pár knih, ve kterých se dočteš, jak to všechno bylo.“ Vím, že o něm napsal krásnou povídku jeho pozdější osobní přítel Ota Pavel.

Foto: ing. Martin Valášek

Původně vyšla ve sbírce „Syn celerového krále“ a nakonec skončila tak, jak Ota předpověděl: „Počkej, Alfréde, uvidíš, jak ti budou všichni závidět, protože ty vole budeš v čítankách a děti se budou muset o tobě učit…“. Jak řekl, tak se nakonec stalo. Alfréd to Otovi později vrátil. Stal se kmotrem knihy vzpomínek Zuzany Peterové „Spanilé jízdy aneb náš bratr Ota Pavel“. A navíc namluvil do pera O. Brůnovi spoustu zajímavých poznámek o tom, jak se scházeli, o čem si povídali a o čem společně mlčeli než Ota odešel na věčnost. Alfréd sdílel s Otou mnohé. Trvalou lásku k vodnímu živlu i „myšlenku na sebevraždu, která je pronásledovala v rozhovorech, když se objevila samota a chyběl člověk“ (O. Brůna: „Potkat Otu Pavla“) ……

Setkání pod Vyšehradem. Je to už tak dávno. Chodil jsem tehdy ještě do střední školy a současně se také ucházel o přízeň stříbropěnné Vltavy. Občas jsme s kamarády z Dynama zajeli na pramičce pod vyšehradskou skálu pozorovat cvrkot na Císařské louce, odkud Alfréd vyjížděl na své singlovce proti proudu až někam k Berounce. Jednorázová dávka tam a zpět 30 km. Tmavé kudrnaté vlasy, mohutný hřbet bizona, pružné zakleknutí, které mu dovolovalo natáhnout se pro vodu až téměř k vodotrysku u špičky lodě a pak táhnout pádlem plynule, až kanoe radostně poskočila. Pro nás kluky byl Alfréd idolem číslo jedna. Perspektivní závodník, který téměř vyhrál desítku na olympiádě v Helsinkách. Nebýt nárazu nebo spíše podrazu soupeře na poslední obrátce, který Alfrédovu loď otočil téměř do protisměru, asi by se nemusel spokojit „jen“ s bronzem. Ale nevadí, Alfréd má spousty času, je mu teprve dvaadvacet. Však jim to ještě ukáže.

Po Helsinkách se však Alfrédův život hrozně zašmodrchal. Nejdříve varování žloutenkou. Tu ještě zdolal a znovu začal stoupat nahoru, ale dětská obrna byla už pro unavené tělo příliš velkým soustem. Tady už nešlo o medaile, ale o holý život. Závod o přežití Bizon sice vyhrál, ale čekal ho trvalý boj s nehybností ochrnulých svalů prakticky na celém těle. Bylo třeba začít znovu a zcela jinak.

Setkání s Bizonem na vozíčku: …… Alfréd přičuchl k pádlu ve skautském oddíle vedeném prof. Průchou. Tady ho překřtili na Bizona, to kvůli jeho síle a vytrvalosti. Tak se ze soustružníka stal vodák a později z pouhého vodáka kanoista-závodník. Začínal v SK Smíchov, který později splynul s tzv. Kvasem. Tam narazil na ing. Holečka, který vysoko vztyčil standardu naší kanoistiky a dosáhl na vavříny nejvyšší na několika mistrovstvích světa i olympiádách. Holeček rozeznal Alfredův talent a výdrž. Proto se stal jeho rádcem a dovedl ho až k helsinskému úspěchu. Obrna ale nedovolila navázat v životě Alfréda ani na původní zaměstnání, ani na sportovní kariéru. Alfréd začal studovat jazyky, přihlásil se na ekonomii. Když dokončil vysokou školu, nenašel však vhodné zaměstnání v oboru. A tady mu pomohl Ota Pavel, když mu prošlápl cestu do rozhlasu, kde Alfréd vystřídal řadu redakcí. Redaktorská a novinářská práce se stala jeho novým životem.

Setkání v Alfredově bytě: Výtah nám otevřel svou prostornou náruč. Na stěně visí plakátek 13.2.2001 BESEDA S ALFREDEM JINDROU o olympiádě v Helsinkách. Nikde žádné bariery, sestřička v uniformě laškuje o našich červených tvářích. Alfrédův byt je prostorný a vysoce účelový. Nízký kuchyňský kout i knihovny v obýváku, podpěry na záchodě a v koupelně, vše dobře dostupné z invalidního vozíku. Perfektně promyšlené bydlení. „Nechceš si se mnou vzít kuře?“ …. “Když ne, tak si to tu zatím prohlédni, než se najím.“ Oči mi těkají po stěnách a poličkách, jestli tu náhodou někde neuvidím tu jeho olympijskou medaili z Finska, ale nikde nic takového nenacházím. Možná, že se jen špatně dívám. Knihovna je opravdu veliká. Nejen beletrie, ale hodně odborné literatury a mnoho svazků o zbraních. Alfréd byl vždycky výborným střelcem a zbraně jsou jeho koníčkem. Před vojenskou kariérou ho „uchránila“ patrně žloutenka, kterou dostal po olympiádě, alespoň jsem to někde četl.

Foto: ing. Alfréd Jindra

Visí tu dva obrazy: Vyšehrad a Ota Pavel na fotografii opatřené jeho známým citátem: „Umět se radovat. Ze všeho. Nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď a v budoucnu nic krásnějšího už nebude.“ Nedivím se, že si Alfréd pověsil na zeď zrovna tyto dva objekty. Vždyť celý jeho život se odvíjel od vyšehradské skály stejně jako naše dějiny a Ota vlastně nechtěně napsal moto k dramatu, které hraje Alfréd se vztyčenou hlavou už více než 70 let. 

Setkání s posláním: „Učte se žít jako lidé“, vzkazuje ing. Alfréd Jindra, muž se srdcem sportovce, v čítance mladým lidem a teď, když jsme dojedli párky a dopili pivo, usmívá se, jakoby chtěl citát doplnit: „Učte se žít jako lidé, dříve než zjistíte, jak těžký to může být úděl a zaleknete se ho.“ Ten úsměv je stejný jako tehdy, když zaklekával do lodě a prohodil s námi, pány kluky, pár slov. Navíc má snad jen vějířek paprsků vrásek, které mu vyzařují z očí.

„Hodně štěstí a ať se tvé nové plány vyplní, Alfréde!“

RNDr. Vladimír Vondrejs, CSc.


ZA ING. ALFREDEM JINDROU

Motto: Naději nikdo neviděl umírat, proto asi opravdu odchází až po nás.

Alfred Jindra

Bojím se otvírat obálky, ve kterých tuším černě orámovaná oznámení. To, které došlo v letošní polovině května, mě obzvlášť zasáhlo. Odešel Ing. Alfred Jindra, špičkový kanoista, olympijský vítěz, později obrnář, fotograf a rozhlasový redaktor…

Mezi obrnáři není snad nikdo, kdo by Alfreda Jindru neznal, vždyť Janské Lázně byly od konce padesátých let s jeho osobností přímo spojeny. Neměla jsem štěstí setkávat se tam s ním pravidelně, ale mnoho z jeho života jsem se dozvěděla z rozhovoru, který jsem s ním dělala pro článek do jednoho časopisu. Daląí informace jsem získala z knihy sportovních reportérů Syn celerového krále spisovatele Oty Pavla. Reportáž o Alfredu Jindrovi nazval Naposledy umírá naděje. Ota Pavel patřil k Alfredovým dobrým přátelům.

Alfred Jindra pocházel ze Smíchova. Byl dítě rachitické, kromě toho za protektorátu mu lékaři zjistili srdeční vadu. Jeden moudrý starý lékař mu poradil, aby denně vyąlapal nahoru Kinskou zahradu, a aby šel zpočátku pomalu a došel jen tam, kam může. Po pěti letech vyąlapal tu Kinskou zahradu velmi rychle, sám a bez přestávky.

Jako pravého Smíchováka ho od počátku přitahovala voda, Vltava. Po skončení druhé světové války se stal vodním skautem, a když byl krátce po únorovém komunistickém puči skauting zrušen, přešel do vodáckého oddílu SK Smíchov.

Tam už byly i závodní lodě. Cesta k olympijské medaili však začala až v Klubu vodních sportů v Podolí, kde trénoval i pozdější dvojnásobný olympijský vítěz Josef Holeček.

Alfréd Jindra začal tvrdě trénovat. Před olympiádou měl roční průměr tréninkové náplně přes 4000 km, což je obrovská dávka. V kánoi míval kamenný hrnec po babičce, plný vařených brambor maštěných máslem. Když dostal hlad, sáhl do hrnce pro bramboru a pádloval dál. Na tréninku se někdy sešli s Josefem Holečkem, který mu radil, jak správně klečet v lodi, jak dýchat, jak zasadit pádlo do lodi. Jinak neměl trenéra a dřel sám. Sám o tom řekl: „To, co chcete dělat, má dvě podoby: Buďto se vám to bude líbit a potom to budete dělat jako hezkou zábavu, nebo začnete dřít – specielně to platí ve sportu, ale platí to i v kumštu a ve všem ostatním. A čím větší je vynaložená dřina, tím pochopitelně je úspěch větší.“

A Alfred Jindra úspěch měl. Psal se rok 1952, probíhala olympiáda v Helsinkách. Jel závod na 9 km. Bylo mu dvaadvacet let a byl to jeho první velký závod. Mezi ostatními s ním byli na trati Američan Frank Havens a Maďar Gabor Novak.

Alfred Jindra jel celý závod v čele. V poslední otočce mu jeden z těch dvou úmyslně vrazil do zádi kánoe, loď tím vybočila z trati a oba závodníci ho předjeli.

První v cíli byl Havens, druhý Gabor Novak, na Alfreda Jindru zbyla bronzová medaile. I tyto podrazy se ve sportu stávají.

Po olympiádě v Helsinkách dostal těžkou žloutenku. Sotva se trochu zotavil, začal znovu trénovat, tentokrát na olympijské hry v Melbourne, kde měl opět jet závod na 9 km. Přišla další rána: encefalitida a po ní dětská obrna. Postihla celé tělo, končetiny i plíce.

Z Bulovky ho převezli do Janských Lázní, kde strávil dva roky. Nastaly daląí měsíce a léta dřiny, tentokrát rehabilitační. Koupil si fotoaparáty a začal fotografovat, pak studoval na Vysoké ąkole ekonomické. Posluchači ho vynášeli po schodech do třetího patra na zádech. Nakonec dostudoval dálkově. V letech 1971 – 1991 pracoval v rozhlase jako sportovní redaktor. Starší sportovní fanoušci si možná ještě pamatují jeho sympatický hlas a krásnou češtinu, kterou předčítal a komentoval sportovní události.

Ing. Alfred Jindra žil v posledních letech v domě pečovatelské služby v ulici Marie Cibulkové, nedaleko od staroslavného Vyšehradu a výstavné budovy Kongresového centra. Jeho horšící se zdravotní stav a nemoci ho stále více uzavíraly do čtyř stěn jeho bytu. Nevzdával se však a začal se věnovat počítačové grafice. Z ní uspořádal v janskolázeňské kolonádě úspěšnou výstavu. Zemřel po dlouhé nemoci letos v květnu ve věku 76 let.

Naposledy jsem s Alfredem Jindrou telefonicky hovořila v souvislosti s psaním zmíněného článku v roce 2002. Měl tehdy teprve zažádáno o elektrický vozík a byl prakticky odkázán na pohyb po bytě. Nestěžoval si však a byl plný dobré nálady, přestože sám o sobě v jenom rozhovoru řekl: „Nikdy jsem se nesmířil s tím, že jsem dostal obrnu, že jsem zchromnul, a nikdy jsem se nesmířil, že mi spousta věcí nejde, a nesmířím. Ale musel jsem se s tím vyrovnat.“

Eva A. Schmidtová, Zpravodaj 3-4/2006


Kontakt

Sekretariát

Jaroslava Šebestová
Jabloňová 2891/2
106 00 Praha 10


Mobil: 728 119 174


Štítky

  1. EPU

Asociace polio

IČO

00570656

DIČ

CZ00570656

Bankovní spojení 

Česká spořitelna, a.s., oblastní pobočka Praha 4

Číslo účtu 

80413349/0800


Sídlo Asociace

Sídlo Asociace

Jabloňová 2891, 10600 Praha 10

Více

—————