Je poliomyelitida ještě problémem?

Současný stav (1981)

MUDr. František Pokorný

 

Sabinova živá vakcina proti poliomyelitidě vyřešila v našem státě jedno z nejobávanějších infekčních onemocnění. Ne ovšem všude ve světě, ani např. ve Spojených státech amerických, kolébce vynikajícího objevu. Avšak u nás, dík organizaci zdravotní péče, bylo již v roce 1957 zavedeno očkování proti dětské obrně Salkovou a později Sabinovou vakcínou - a tak rok 1960 byl u nás posledním rokem čerstvých onemocnění - byt již malého počtu. Od té doby nebyl hlášen ani jediný nový případ. Československo bylo první zemí na celé zeměkouli, v níž bylo s dětskou obrnou skoncováno. Byl tím však u nás problém poliomyelitidy zcela vyřešen?

Výskyt dětské obrny v ČSSR v letech 1945-1960

 

Rok

1945
1946
1947
1948
1949
1950
1951
1952
1953
1954
1955
1956
1957
1958
1959
1960

České kraje

  594
  295
  577
2063
  414
  444
  583
  742
1895
  794
  133
  388
  639
  231
  131
   33

Slovensko

120
119
142
322
118
  92
159
276
452
286
  85
249
435
  81
169
  28

ČSSR

  714
  414
  719
2385
  532
  536
  742
1018
2347
1080
  218
  637
1074
  312
  298
    61

Vraťme se za skutečnosti do nedávné historie. V období patnácti jen po roce 1945 docházelo k endemickému i epidemickému výskytu dětské obrny v různém rozsahu. Nejhorší byly rok 1948, pak rok 1953 a také rok 1952.

V roce 1948 onemocnělo téměř 2400 lidí a z nich zemřelo 115 (naštěstí se stal právě tento tragický rok příznivým mezníkem perspektiv poliomyelitiků - dik novému způsobu léčby a organizaci léčby, o nichž se ještě zmíníme). Další dvě velké epidemie a pak každoroční výskyt představující několik set postižených znamenaly však do roku 1960 celkový počet 12 až 13 tisíc osob s chronickými následky po dětské obrně - a to pomíjíme ty, kdo byli nemocí postiženi před rokem 1945.

Problém poliomyelitidy byl tedy vyřešen likvidací nákazy - zamezilo se výskytu nových onemocnění. Ovšem zůstali zde na dlouhá léta chronici, s postižením různého druhu a stupně. Nebyly zlikvidovány následky bývalých epidemií a výskytů.

Obraz následků po dětské obrně je v chronickém stadiu velmi pestrý. Vyjmenujeme ty nejzávažnější a nejčastěji se vyskytující:

  • Poruchy svalové síly, projevující se ponejvíce na končetinách, ale bývá postiženo i svalstvo trupu.
  • Deformity končetin a páteře jako následek poruch svalových.
  • Poruchy periferní cirkulace se vyskytují hlavně na dolních končetinách. Následkem toho dochází snadno k omrzlinám, ale časté jsou také úporné mykózy. Druhotně docházívá i k přechodnému zhoršení hybnosti.

Dysfunkce trávicího ústrojí je u chronických stavů po poliomyelitidě rovněž častá. Je to nejpravděpodobněji převážně vlivem oslabení břišního svalstva a skoliózou páteře.

Brzké vyčerpání a únava, stupňující se s věkem, je u chroniků také obecný jev, jakožto následek narušených pohybových stereotypů. Dochází k rychlejšímu opotřebováni organismu.

 

Nová léčebná metoda

Terapie sestry Kenny, zavedená u nás v roce r 1949, byla první moderní facilitační technikou. Byla vypracována empiricky - zdravotní sestrou. Předběhla tehdejší neurofyziologické poznatky. V ústavu v Janských Lázních byla propracována hlouběji a modifikována. Spočívala především v přikládání horkých zábalů v akutním, a subakutním stadiu. Zmírňovaly se tak spazmy, způsobující bolestivé stavy. Byla to určitá prevence deformit. Po zábalech docházelo k uvolňování a vytahování měkkých struktur jako svalů, fascií atp.

Dále byla u pacientů aplikována svalová stimulace. Využívalo se tak zachované nervové aference. Rychlým pasivním cvičením se při ní docilovalo zkracování a prodlužování šlach a svalů, a tím stimulace propriocepce. Tato facilitační technika vyvolávala kontrakci na úrovni míšních reflexů.

Součásti této terapie byla dále svalová reedukace, která sledovala především správnou koordinaci svalové kontrakce a obnovování pohybových stereotypů. Jejich použitím se dosahovalo přesného provedení požadované kontrakce ve svalu, který hrál v dané svalové skupině rozhodující roli - a zachování správného poměru sil v jednotlivých složkách funkční svalové skupiny. Substituce pohybu jiným svalem byla indikována jen tehdy, když vedoucí sval skupiny byl ochrnut natrvalo.

Po stimulaci a reedukaci, které byly hlavními složkami analytické gymnastiky, se přešlo k nácviku komplexních pohybů jako posazování pacienta, stavění a chůzi. Kennyovskou metodou bylo možno naučit nemocného koordinované chůzi o kanadských holích i v těch případech, kdy byla téměř úplná plegie dolních končetin - a to bez ortopedických pomůcek.

Po 3-4 měsících od začátku onemocnění, když již byly nacvičeny nejekonomičtější stereotypy, by1o možné rozšířit terapii o cvičení ve vodě a podvodní masáže a léčebný tělocvik. Tím se upevňovala celková fyzická i psychická kondice. Proti vytváření deformit, hlavně u dětí, se používaly speciální dlahy z laminátů, individuálně zhotovované podle korigovaných sádrových odlitků.

Uvedená komplexní terapie, jejímž základem byla metoda sestry Kenny, snížila nutnost operativních zákroků na minimum, a ve velké míře snížila i potřebu ortopedických pomůcek.

Jakých výsledků bylo možno uvedenou léčebnou metodou dosáhnout i u nejtíže postižených, ilustruje případ J. R. V roce 1949, ve věku 16 let, onemocněl poliomyelitidou. Vznikla kvadruplegie s ochrnutím dýchacího svalstva. Od prvního dne vyžadoval jeho těžký stav trvale "železné plíce". V nich mu byla aplikována uvedená modifikovaná kennyovská terapie v plné šíři. Teprve po roce mohl žít - dýchat mimo "železné plíce". Až po 2 letech se mohl samostatně najíst, tj. vlastníma rukama. Po 3 letech dokázal vstát a po 5 letech svedl první kroky s pomocí kanadských holí. Po celou tu dobu byl intenzívně léčen v ústavu - jen s malými přestávkami.

Konečný efekt: o kanadských holích ujde asi 20 metrů. Na delší cestu používá invalidního vozíku. Mimo to jezdí upraveným osobním automobilem. Původně se učil tkalcem. Během posledních let pobytu v Janských Lázních vystudoval hospodářskou školu, zřízenou tam pro pacienty, a později dálkově práva. Dnes (v r. 1981) je, ve svých 47 letech, asistentem na právnické fakultě. Je ženatý a má dvě už dospělé děti.

Na závěr této kapitoly je nutno dodat, že bez organizačních opatřeni, která naše zdravotnictví umožňovalo realizovat v té době, by se bylo nikdy uvedených výsledků nedosáhlo. Pacienti byli převáženi z infekčních odděleni přímo do doléčovacích center - ústavu v Janských Lázních a později též ve Velkých Losinách na Moravě. Důraz nutno položit i na skutečnost, že délka léčebného pobytu nebyla vůbec časově limitována, že se řídila jen a jen zdravotním stavem pacienta. 

Díky tomu bylo postaveno doslovně tisíce lidí na vlastní nohy a učiněno soběstačnými. Tyto ohromné finanční náklady (a trpělivost zdravotního personálu a pacientů také) se rentovaly. 

 

Chroničtí pacienti

Pacientů s chronickými násleďky po dětské obrně se u nás odhaduje minimálně na 11 tisíc. Převážná většina z nich byla již léčena moderní modifikovanou léčbou podle sestry Kenny. To znamená, že téměř žádný z těch, kdo léčbu absolvovali, nebyl odkázán na sociální důchod pro bezmocnost. Zdravotní stav jim většinou nedovoloval těžkou tělesnou práci, ale jde vesměs o středně až vysoce kvalifikované pracovníky.

Přitom nutno zdůraznit, že snad všem fyzicky handikepovaným je vlastni vysoká pracovní morálka - jako kompenzace fyzického stavu. Houževnatost, sebeovládání, ukázněnost, pracovitost - to jsou vlastnosti, které s sebou přineslo těžké tělesné postižení, zejména v dětství. Kvalifikace, znásobená těmito vlastnostmi, znamená pak vysoké hodnoty pro životní uplatnění.

Na začátku pojednání jsme uvedli výčet následků po prodělané dětské obrně. Od oněch několika velkých výrazných epidemií se stalo samozřejmostí, že pacienti v chronickém stadiu s většími následky měli možnost každoročního 6-8 týdenního léčebného pobytu v Janských Lázních nebo Velkých Losinách. Účelem a také výsledkem bylo, že se zabránilo zhoršování zdravotního stavu a udržovala se na potřebné výši celková kondice - což není zanedbatelné, také psychická.

Je třeba připomenout, jak důležitá je každoroční lázeňská léčba ve specializovaném zařízení, jako jsou ústavy v Janských Lázních nebo Velkých Losinách. Odborník ví, že těžko by byla.očekávat u poliomyelitika s chronickými následky např. zlepšení svalové síly u plegických svalů, protože všechny dosažitelné možnosti byly vyčerpány v subakutním stadiu a časném chronickém stadiu. Ovšem stejně dobře je si zkušený lékař vědom toho, že má-li se u těchto nemocných uchovat pracovní schopnost, popř. soběstačnost, co nejdéle, znamená to z medicínského hlediska nutně každoroční, nejméně 6 týdenní ústavní pobyt - a to v pracovní neschopnosti, neboť rehabilitační léčení stavů po dětské obrně je na organismus vysoce náročné.

Současně je nutné usnadňovat těmto nemocným každodenní život, odstraňováním architektonických a dopravních zábran, vytvářením vhodných pracovišť, pro těžší invalidy zajišťováním vhodných bytů a v případě potřeby kvalitním vybavováním ortopedických pomůcek.

 

Praha 1981

prim. MUDr. František Pokorný

Zdroj: Fr. Pokorný, Prakt. lék. (Praha), 81, 1981, č. 8 


Kontakt

Sekretariát

Jaroslava Šebestová
Jabloňová 2891/2
106 00 Praha 10


Mobil: 728 119 174


Štítky

  1. EPU

Asociace polio

IČO

00570656

DIČ

CZ00570656

Bankovní spojení 

Česká spořitelna, a.s., oblastní pobočka Praha 4

Číslo účtu 

80413349/0800


Sídlo Asociace

Sídlo Asociace

Jabloňová 2891, 10600 Praha 10

Více

—————