Akutní poliomyelitis a PPS - Část 5

5.6 Současný pohled na rehabilitaci pacientů

Období po vzniku akutní poliomyelitidy se neslo ve znamení intenzivní rehabilitace. Pacienti cvičili tvrdě celé hodiny, mnoho měsíců. Metodika podle sestry Kenny umožnila mnohým doslova postavit se na nohy. Většina pacientů se vrátila do normálního života. Pracovali na plný úvazek, často i fyzicky. Mnozí se aktivně věnovali sportu nehledě na svůj případný tělesný hendikep. Přetěžovali svůj porušený pohybový aparát. S objevem postpoliosyndromu se názor na pracovní zátěž, sport i rehabilitaci začal měnit. Mnohé studie prokázaly, že například cvičení proti odporu je zcela nevhodné.

Program pro každého pacienta by měl být postaven zcela individuálně. Nesmí se přetěžovat svaly a klouby zatěžované při běžných denních aktivitách. Při individuálním cvičení je vhodné využívat tzv. měkké techniky. Je to protahování podkoží, fascií, zkrácených svalů, uvolňování kloubů, mobilizace žeber, šetrná manipulace páteře. S dobrým efektem jsou využívány i metodiky reflexního cvičení. Před cvičením nebo masáží prohříváme tkáně teplými nebo parafínovými zábaly nebo aplikujeme biolampu.

Samostatnou skupinu představují pacienti s postižením dýchacích svalů. U nich se doporučuje kromě dechových cvičení a dýchání s odporem hra na dechové nástroje. Vhodná je magnetoterapie, která zlepšuje prokrvení a může kladně ovlivnit artrotické změny kloubů. Elektroléčebné metody se nedoporučují. Zlepšení prokrvení, ale i zlepšení psychiky přinášejí uhličité koupele. Pro všechny pacienty a jejich pohybový a kardiovaskulární aparát bez výjimky je vhodné plavání.

Na tomto místě je třeba podotknout, že pacienti by měli včas začít používat rehabilitační pomůcky. Jsou to různé podpůrné ortézy zpevňující klouby a páteř - hole a vozíky. Předejde se tak nevratným deformitám a mnohdy i imobilitě pacientů.

Nedílnou součást rehabilitační péče o pacienta by měla představovat lázeňská léčba. V lázních je poskytována zcela komplexní péče. Zahrnuje výše jmenované metodiky individuálního cvičení, vodoléčebné procedury, plavání, magnetoterapii, psychoterapii, a to v komunitě stejně postižených pacientů a zkušených rehabilitačních pracovníků a lékařů. Denní program je individuálně rozvržen tak, aby se předcházelo únavě a přetěžování pohybového aparátu. Protože pracuji v Janských Lázních, mám s pobyty pacientů vlastní zkušenosti. Mohu tedy říci, že všichni pacienti po takovém léčebném pobytu ožijí, dostanou novou chuť do života a do práce. Delší dobu nemusí vyhledávat lékařskou pomoc, užívat analgetika a jiné léky. Každoroční pobyt v lázních je jedním slovem žádoucí.

5.7 Prevence rozvoje postpoliosyndromu

Rozvoj postpoliosyndromu je proces, neodehrává se jednorázově. Proto se prevence rozvoje PPS netýká jen pacientů, kteří jsou zatím stabilizovaní a nemají žádné nové obtíže, ale i těch, u kterých se již určité příznaky objevily. Prevence znamená především tělesné šetření, výrazné omezení pracovních a sportovních aktivit. Pacient by měl dostatečně odpočívat, rozvrhnout si dobře celodenní režim. Jak již bylo řečeno výše, měl by včas používat pomůcky (hole, ortézy, vozíky). Ošetřující lékaři pacientů a ostatní odborní lékaři by měli individuálně probírat s pacienty jejich potíže, diskutovat s nimi. Měli by řešit jejich problémy, a co hlavně, pomáhat jim předcházet novým potížím, tedy postpoliosyndromu.

6. Invazivní zákroky a vyšetření

6.1 Chirurgické zákroky

Každá operace je invazivní zákrok do lidského organismu, a to jak po stránce fyzické, tak psychické. U postižených poliomyelitidou přistupují navíc mnohé faktory, které mohou průběh celého zákroku narušit a komplikovat, zvláště když se u pacientů projevuje postpoliosyndrom. Předoperační přípravě je nutno věnovat velkou pozornost. Operační tým a ošetřující personál by měl být seznámen se zdravotní anamnézou pacienta. Měl by být informován o podstatě onemocnění a postpoliosyndromu, a tak být připraven na komplikace, které mohou nastat. Důležitý je pohovor s pacientem v rámci předoperační přípravy. Všichni pacienti mají se zdravotnictvím dlouholeté zkušenosti, prodělali mnohé invazivní zákroky, často bolestivé, strávili ve zdravotnických zařízeních mnohé trpké chvíle. Nelze se divit, že mají před každým zákrokem obavy. Rozhovor s lékařem nebo se sestrou a vědomí, že jsou o jejich stavu informováni, je uklidní, zamezí panice a zmírní předoperační stres. Zvýšená péče by měla být věnována pacientům s dechovými obtížemi. Je nutno vyšetřit respirační funkce.

Při aplikaci anestetik je nutno počítat s větší citlivostí pacientů na tyto léky. Citlivost na anestetika je podmíněna narušením aktivační části jejich retikulární formace. Dochází k prodlouženému a hlubšímu účinku anestetik. Tato přecitlivělost se týká také léků užívaných při předoperační přípravě (Plegomazin, Diazepam) a zklidňujících léků podávaných při ambulantních invazivních výkonech, např. endoskopickém vyšetření. Zhruba by se měla používat asi poloviční dávka jinak běžně užívaného anestetika. Volba dávky je však přísně individuální vzhledem k celkové váze, množství svalové hmoty a tuku pacienta. U pacientů s postižením dýchacích svalů může dojít i k potížím s vydýcháním anestetika. Pokud je to možné, měly by se drobnější výkony provádět v lokálním (místním) umrtvení. Pozor je třeba dávat při obstřicích nervových kořenů podél páteře. Dostaví se sice analgetický efekt, ale pacient může být navíc zcela imobilizován (neschopen pohybu). Asi na polovinu by měly být redukovány i léky používané během operace k uvolnění svalového napětí - myorelaxancia.

Při volbě polohy na operačním stole nutno brát v úvahu deformity pohybového aparátu, kyfoskoliózy a podobně. Pacienta je třeba šetrně ukládat, vědět o jeho ochrnutých údech a zabránit pooperačním komplikacím (útlakům nervů). Je vhodné pacienty umístit na operační stůl v bdělém stavu, aby mohl spolupracovat při hledání nejvhodnější polohy.

Polio-pacienti bývají citlivější k lékům snižujícím sekreci žláz během operačního výkonu. Často tak trpí po operaci úpornou zácpou. Může dojít až k zástavě pohybu střev (paralytický ileus).

V rámci zmenšení objemu svalové tkáně a její náhrady tukovou tkání mají polio-pacienti vzhledem k celkové tělesné váze obecně menší množství krve a tekutin. Jsou tudíž citlivější na peroperační ztráty krve. Po operaci je nutno podle vyšetření krevního obrazu a celkových tělesných tekutin dodávat krev, případně náhradní roztoky v infuzích.

V rámci pooperační péče musí ošetřující personál počítat se zhoršenou termoregulací, s poruchami dýchání, problémy s polykáním a vykašláváním, se zvracením. V tomto smyslu je nutné intenzivně sledovat pacienta, včas polohovat, odsávat. Mnohdy je nutno použít v pooperačním období respirátor.

Hyperpatie (zvýšené vnímání bolesti) je podmíněna sníženým vyplavováním vlastních opiátů (endorfinů). Dávku analgetik je proto nutno individuálně zvýšit.

Pohybové aktivity po operaci (sedání, vstávání a chůze) jsou možné ve srovnání s jinými pacienty s latencí. Není vhodné polio-pacienty k aktivitě nutit. Bývá také tendence k pooperační hypotenzi (poklesu tlaku).

Návrat k normálnímu životu trvá delší dobu. Důležité je postupné zatěžování, postupná rehabilitace v souladu s prevencí postpoliosyndromu.

Nápomocní musí být členové rodiny a případně sociální pracovníci.

6.2 Dentální zákroky

Stejně tak jako operační tým, tak i zubní lékař by měl být seznámen s anamnézou pacienta a s následky po poliomyelitidě a s potížemi spojenými s postpoliosyndromem. Velmi důležitá věc je poloha pacienta na zubařském křesle. Pacient by měl sedět nebo ležet pohodlně, musí se mu dobře dýchat, polykat, musí mít možnost dobře odstraňovat sliny.

Dávka sedativ a anestetik podléhá stejné redukci jako před operací. Stejně tak je nutno déle podávat analgetika.

Po ošetření je vhodné, aby pacient déle setrval v ordinaci nebo čekárně. Mohou se dostavit vegetativní příznaky (zvracení, nevolnost, hypotenze až kolaps), déle také trvá pohybová restituce. Velmi vhodné je zajištění doprovodu pacienta domů.